Mentální anorexie a identita ženy

Když se řekne „mentální anorexie“, většina lidí si vybaví vyhublé ženy a dívky, které odmítají jíst… Tedy skupinu osob, která je v tomto smyslu označována za pacient(k)y, za postižené.

Problém je však mnohem rozsáhlejší, než aby se týkal pouze skupinky lidí, na kterých se postižení očividně manifestuje. Problém mentální anorexie je problémem celé západní společnosti. Je to „špička ledovce“, obrovského ledovce, který by měl na prahu jednadvacátého století vlastně vzbuzovat úžas. Protože je opravdu šílené, že člověk, který – jakožto celek – má za sebou již tolik staletí vývoje, sám sebe stále posuzuje podle zevnějšku, podle vnější tělesné schránky. To tedy zaprvé.

Ovšem „zadruhé“ je snad ještě šílenější: kdosi stanovil, jak vypadá „krásná“ žena. A média to omílají stále dokola, vypouští tento hloupý jed dennodenně bez přestávky do éteru. Žena podle této doktríny ovšem nevypadá jako žena, a v tom je ten vtip. Ona vypadá svojí postavou jako dítě, popřípadě jako vychrtlý muž. Tudíž – zákonitě – téměř pro každou ženu je problém vymyšleného ideálu dosáhnout, protože – přinejmenším – nemá kam dát vnitřnosti břicha. Vnitřnosti u dospělého jedince - obzvláště u ženy -  jsou zákonitě větší, než u dítěte, a jsou obalené tukem. To je normální, fyziologický stav. Dnes se téměř vytratilo ponětí, jak vlastně dospělá žena s normálně vyvinutými vnitřnostmi a břichem, vypadá.

Ženy jsou nuceny „zaseknout“ svou tělesnou schránku někde v období puberty, nebo brzy po pubertě. Jelikož je ovšem příroda mocnou matkou nás všech, nekompromisně se snaží v životě každé ženy prosadit své: vytvořit jí jaksepatří prsa, břicho, hýždě i stehna. Žena byla přírodou předurčena k tomu, aby byla tou klidnější polovinou lidstva, která je schopna vytvořit zázemí a domov, odnosit, nakojit a lvím podílem i vychovat děti. A vytvořit jim bezpečné zázemí. Záměr lidského racia – vytrhnout ženu z tohoto poslání – má sice svoji logiku, ale to přírodě jaksi nic neříká. Ženy tak byly uvrženy do daleko horšího otroctví, než v jakém se domnívaly být. To, co pro ně bylo přirozené, je jim odnímáno; aby pak denně zápasily v nerovném boji s matkou přírodou, hlídaly si každé sousto, počítaly kilojouly a vrhaly se každé ráno na váhu. Plné nejistoty, nervozity, bez vnitřního domova, který kdysi měla každá žena sama v sobě. (A byl to muž, který ženu dobýval; dobýval se k jejímu teplu, dobýval její záhadu, toužil po jejím bezpečí. Toužil po jejím měkkém klínu; který se však dnes stal poněkud nehostinným a kostnatým.) Jak potom mohou ženy vytvářet domov druhým? Co nemám, zákonitě nemohu dát.

Je to způsob, jak ženu – tu mocnou, krásnou a od přírody silnou bytost – zneškodnit? Je to snad – paradoxně! – způsob, jak zajistit, aby společnost zůstala patriarchální? (Zneškodněná žena = slabá žena) Je hlásána emancipace, jakási rovnost šancí obou pohlaví, ale ve skutečnosti žena jako taková, žena přirozená, není společností adekvátně přijímána. Je přijímána pouze žena přepsaná a vnitřně znásilněná. Rovnost šancí přece nemůže spočívat v tom, že bude ženě dovoleno být "mužem". (Být podobně štíhlá, svalnatá, fyzicky silná, akční...; zastávat stejná povolání.) Ale naopak – ženě by mělo být dovoleno být opravdovou a přirozenou ženou (když muž si klidně dovoluje být mužem). To by byla opravdu emancipace.

Přírodu nelze překonat; i proto je stále častější jakýsi „hokej“ v oblasti úloh pohlaví, ale i vůbec v příslušnosti k pohlaví, které bylo člověku při početí dáno. (Destrukce společnosti začíná destrukcí ženy.)

(Kanadský transsexuál, který porodil dítě, dosáhl toho, že kolonka „pohlaví“ u dítěte nebyla vyplněna. Důvod? Dítě prý o svém pohlaví rozhodne samo. 

http://zpravy.idnes.cz/kanada-pohlavi-transgender-dite-dn3-/zahranicni.aspx?c=A170704_081059_zahranicni_aha  

Když se žena takto znejistí (když se jí denně a zas a zas bude omílat, že vlastně vypadá špatně a musí se řídit jakýmsi vnějším měřítkem namísto prostého citu), již není onou mocnou a intuitivní bytostí. Intuice i napojení na sebe samu jsou jí odňaty, protože – nezlobte se – tuhle mediální a společenskou masáž by nevydržel ani kůň. Takže jestli se někdo diví, že některé ženy propadají mentální anorexii, pak se já – upřímně řečeno – divím, že některé ženy mentální anorexii nepropadají.

Vždyť jsou masivně indoktrinováni i muži, kterým je vysvětlováno, jaká partnerka je pro ně vhodná a krásná; takže pokud si dovolí dívka být svojí fyziognomií ženou, vrstevníci na ni hledí s údivem, a většina potenciálních partnerů se jí vyhne. Řeknete teď od svých počítačů statečně: ach, takoví kluci (muži) za nic nestojí. Ať si žena vybere jiné. Prosím, proberte se. Jiní muži téměř nejsou. Tak možná ve filmu. Ale asi ani tam ne – kdo by do filmu angažoval herečku s normálním ženským břichem a zadkem?

(Samozřejmě, mezi muži jsou výjimky. Není jich mnoho. Na druhou stranu chci poznamenat, že v internetových diskusích registruji jakési mužské „probuzení“… Mužům se stále méně líbí modelky na módních přehlídkách. Upřímně řečeno, pobavilo mě vyjádření Pierre Dukana, autora knihy Muži to rádi oblé, a text uváděný v bakalářské práci Lucie Štoflové:

Modelka, která se v modelu projde po mole, na sebe nemůže strhnout větší zájem, než samotný model, to ani v nejmenším není záměr návrhářů. Krása modelu musí převyšovat krásu modelky. “Veškerá krása by měla vyzařovat z předváděného výtvoru, takže sebemenší záblesk charakteru nebo ženskosti by mohl dané veledílo nežádoucím způsobem zastínit.” (Dukan 2013, str. 192) Dalším problémem je, že v módním odvětví působí mnoho mužů – homosexuálů. “Nezapomínejme, že oblé ženské křivky jsou výsostně sexuálním a biologickým signálem, který bude s maximální možnou účinností působit na mužské příjemce. Vůbec se nebojím tvrdit, že čím je člověk mužnější, tím citlivěji reaguje na oblost ženských tvarů. Dá se tudíž předpokládat, že k určitým homosexuálním kruhům módních tvůrců tyto signály s podobnou silou promlouvat nebudou. Což se také stalo.” (Dukan 2013, s. 190))

Tento svět je prostředím, v němž my lidé hledáme vlastní identitu, hledáme sami sebe. Aby člověk pochopil „odkud přichází, a kam jde“ - řečeno biblickým veršem. Aby pocítil svoji sílu, aby prožil krásu bytí… A to mají ženy velmi těžké, právě proto, že jim společnost linkuje – daleko důrazněji a vlezleji než mužům – jakousi šablonu vnější formy. Pak bere mentální anorexie ženě nejen fyzické zdraví, ale i duši.

Mnohem více žen, než jsou „jen“ ty, které již trpí rozvinutými příznaky mentální anorexie, myslí celý den převážně na jídlo; jsou to všechny ženy, které již natolik podlehly mediálnímu diktátu, že se v jídle výrazně omezují. Jelikož v podstatě hladoví, jejich vědomí (ale hlavně podvědomí) se jídlem neustále zaobírá. To je ovšem pro naplněný život člověka žalostně málo…

Tím, že žena ignoruje požadavky sebe sama, svého těla a své podstaty, ztrácí jediné životodárné spojení; tj. spojení sama se sebou. A tak se propadá stále hlouběji do moci médií, do moci těch, kteří ji obklopují a mají přízemní požadavky a hloupé poznámky. Propadá se stále hlouběji, pozoruje se v zrcadle, denně sleduje váhu, trpí nad retušovanými fotkami „celebrit“, a reklamy natočené s nemocnými modelkami si nechává vniknout pod kůži a do srdce.

Kéž by se ženy dokázaly rozpomenout na své dětství, nebo na jiné chvíle svého opravdového štěstí… Kdy žily okamžikem, jeho plností. Kdy objevovaly svět beztoho, aby je pronásledovaly záludné myšlenky „co na to ostatní“. Kdy pozorovaly ptáky, a utíkaly za motýlem. Koukaly na mravence a brouky, jaký je tohle všechno zázrak... A jak je čmelák legrační. A pak utíkaly do sámošky koupit si třeba lízátko za pár kaček, nebo se klidně nacpat čokoládou, až budou mít upatlané prsty, bradu a třeba ubrus…! Kdyby si na tohle všechno vzpomněly, a hlavně na ten fantastický pocit svobody, radosti a celistvosti, pak by klidně zahodily přemoudřelé úvahy výživových poradců, vyházely by z ledničky umělohmotné potraviny, vypnuly nemocné reklamy a začaly zase normálně a po svém – ŽÍT.

P.S.: Krátce poté, co jsem tento blog v konceptu napsala, objevila jsem rozhovor, který vyznívá podobně, jako by snad měl vyznít i tento blog: totiž, že situace v naší společnosti je pro ženu již opravdu vážná.

Odkaz připojuji:

http://www.lidovky.cz/zazivame-medialni-sikanu-zeny-se-honi-za-idealem-rika-ceska-podporujici-normalni-krivky-guz-/lide.aspx?c=A170703_152823_lide_dv