Mentální anorexie a identita ženy
Problém je však mnohem rozsáhlejší, než aby se týkal pouze skupinky lidí, na kterých se postižení očividně manifestuje. Problém mentální anorexie je problémem celé západní společnosti. Je to „špička ledovce“, obrovského ledovce, který by měl na prahu jednadvacátého století vlastně vzbuzovat úžas. Protože je opravdu šílené, že člověk, který – jakožto celek – má za sebou již tolik staletí vývoje, sám sebe stále posuzuje podle zevnějšku, podle vnější tělesné schránky. To tedy zaprvé.
Ovšem „zadruhé“ je snad ještě šílenější: kdosi stanovil, jak vypadá „krásná“ žena. A média to omílají stále dokola, vypouští tento hloupý jed dennodenně bez přestávky do éteru. Žena podle této doktríny ovšem nevypadá jako žena, a v tom je ten vtip. Ona vypadá svojí postavou jako dítě, popřípadě jako vychrtlý muž. Tudíž – zákonitě – téměř pro každou ženu je problém vymyšleného ideálu dosáhnout, protože – přinejmenším – nemá kam dát vnitřnosti břicha. Vnitřnosti u dospělého jedince - obzvláště u ženy - jsou zákonitě větší, než u dítěte, a jsou obalené tukem. To je normální, fyziologický stav. Dnes se téměř vytratilo ponětí, jak vlastně dospělá žena s normálně vyvinutými vnitřnostmi a břichem, vypadá.
Ženy jsou nuceny „zaseknout“ svou tělesnou schránku někde v období puberty, nebo brzy po pubertě. Jelikož je ovšem příroda mocnou matkou nás všech, nekompromisně se snaží v životě každé ženy prosadit své: vytvořit jí jaksepatří prsa, břicho, hýždě i stehna. Žena byla přírodou předurčena k tomu, aby byla tou klidnější polovinou lidstva, která je schopna vytvořit zázemí a domov, odnosit, nakojit a lvím podílem i vychovat děti. A vytvořit jim bezpečné zázemí. Záměr lidského racia – vytrhnout ženu z tohoto poslání – má sice svoji logiku, ale to přírodě jaksi nic neříká. Ženy tak byly uvrženy do daleko horšího otroctví, než v jakém se domnívaly být. To, co pro ně bylo přirozené, je jim odnímáno; aby pak denně zápasily v nerovném boji s matkou přírodou, hlídaly si každé sousto, počítaly kilojouly a vrhaly se každé ráno na váhu. Plné nejistoty, nervozity, bez vnitřního domova, který kdysi měla každá žena sama v sobě. (A byl to muž, který ženu dobýval; dobýval se k jejímu teplu, dobýval její záhadu, toužil po jejím bezpečí. Toužil po jejím měkkém klínu; který se však dnes stal poněkud nehostinným a kostnatým.) Jak potom mohou ženy vytvářet domov druhým? Co nemám, zákonitě nemohu dát.
Je to způsob, jak ženu – tu mocnou, krásnou a od přírody silnou bytost – zneškodnit? Je to snad – paradoxně! – způsob, jak zajistit, aby společnost zůstala patriarchální? (Zneškodněná žena = slabá žena) Je hlásána emancipace, jakási rovnost šancí obou pohlaví, ale ve skutečnosti žena jako taková, žena přirozená, není společností adekvátně přijímána. Je přijímána pouze žena přepsaná a vnitřně znásilněná. Rovnost šancí přece nemůže spočívat v tom, že bude ženě dovoleno být "mužem". (Být podobně štíhlá, svalnatá, fyzicky silná, akční...; zastávat stejná povolání.) Ale naopak – ženě by mělo být dovoleno být opravdovou a přirozenou ženou (když muž si klidně dovoluje být mužem). To by byla opravdu emancipace.
Přírodu nelze překonat; i proto je stále častější jakýsi „hokej“ v oblasti úloh pohlaví, ale i vůbec v příslušnosti k pohlaví, které bylo člověku při početí dáno. (Destrukce společnosti začíná destrukcí ženy.)
(Kanadský transsexuál, který porodil dítě, dosáhl toho, že kolonka „pohlaví“ u dítěte nebyla vyplněna. Důvod? Dítě prý o svém pohlaví rozhodne samo.
Když se žena takto znejistí (když se jí denně a zas a zas bude omílat, že vlastně vypadá špatně a musí se řídit jakýmsi vnějším měřítkem namísto prostého citu), již není onou mocnou a intuitivní bytostí. Intuice i napojení na sebe samu jsou jí odňaty, protože – nezlobte se – tuhle mediální a společenskou masáž by nevydržel ani kůň. Takže jestli se někdo diví, že některé ženy propadají mentální anorexii, pak se já – upřímně řečeno – divím, že některé ženy mentální anorexii nepropadají.
Vždyť jsou masivně indoktrinováni i muži, kterým je vysvětlováno, jaká partnerka je pro ně vhodná a krásná; takže pokud si dovolí dívka být svojí fyziognomií ženou, vrstevníci na ni hledí s údivem, a většina potenciálních partnerů se jí vyhne. Řeknete teď od svých počítačů statečně: ach, takoví kluci (muži) za nic nestojí. Ať si žena vybere jiné. Prosím, proberte se. Jiní muži téměř nejsou. Tak možná ve filmu. Ale asi ani tam ne – kdo by do filmu angažoval herečku s normálním ženským břichem a zadkem?
(Samozřejmě, mezi muži jsou výjimky. Není jich mnoho. Na druhou stranu chci poznamenat, že v internetových diskusích registruji jakési mužské „probuzení“… Mužům se stále méně líbí modelky na módních přehlídkách. Upřímně řečeno, pobavilo mě vyjádření Pierre Dukana, autora knihy Muži to rádi oblé, a text uváděný v bakalářské práci Lucie Štoflové:
Modelka, která se v modelu projde po mole, na sebe nemůže strhnout větší zájem, než samotný model, to ani v nejmenším není záměr návrhářů. Krása modelu musí převyšovat krásu modelky. “Veškerá krása by měla vyzařovat z předváděného výtvoru, takže sebemenší záblesk charakteru nebo ženskosti by mohl dané veledílo nežádoucím způsobem zastínit.” (Dukan 2013, str. 192) Dalším problémem je, že v módním odvětví působí mnoho mužů – homosexuálů. “Nezapomínejme, že oblé ženské křivky jsou výsostně sexuálním a biologickým signálem, který bude s maximální možnou účinností působit na mužské příjemce. Vůbec se nebojím tvrdit, že čím je člověk mužnější, tím citlivěji reaguje na oblost ženských tvarů. Dá se tudíž předpokládat, že k určitým homosexuálním kruhům módních tvůrců tyto signály s podobnou silou promlouvat nebudou. Což se také stalo.” (Dukan 2013, s. 190))
Tento svět je prostředím, v němž my lidé hledáme vlastní identitu, hledáme sami sebe. Aby člověk pochopil „odkud přichází, a kam jde“ - řečeno biblickým veršem. Aby pocítil svoji sílu, aby prožil krásu bytí… A to mají ženy velmi těžké, právě proto, že jim společnost linkuje – daleko důrazněji a vlezleji než mužům – jakousi šablonu vnější formy. Pak bere mentální anorexie ženě nejen fyzické zdraví, ale i duši.
Mnohem více žen, než jsou „jen“ ty, které již trpí rozvinutými příznaky mentální anorexie, myslí celý den převážně na jídlo; jsou to všechny ženy, které již natolik podlehly mediálnímu diktátu, že se v jídle výrazně omezují. Jelikož v podstatě hladoví, jejich vědomí (ale hlavně podvědomí) se jídlem neustále zaobírá. To je ovšem pro naplněný život člověka žalostně málo…
Tím, že žena ignoruje požadavky sebe sama, svého těla a své podstaty, ztrácí jediné životodárné spojení; tj. spojení sama se sebou. A tak se propadá stále hlouběji do moci médií, do moci těch, kteří ji obklopují a mají přízemní požadavky a hloupé poznámky. Propadá se stále hlouběji, pozoruje se v zrcadle, denně sleduje váhu, trpí nad retušovanými fotkami „celebrit“, a reklamy natočené s nemocnými modelkami si nechává vniknout pod kůži a do srdce.
Kéž by se ženy dokázaly rozpomenout na své dětství, nebo na jiné chvíle svého opravdového štěstí… Kdy žily okamžikem, jeho plností. Kdy objevovaly svět beztoho, aby je pronásledovaly záludné myšlenky „co na to ostatní“. Kdy pozorovaly ptáky, a utíkaly za motýlem. Koukaly na mravence a brouky, jaký je tohle všechno zázrak... A jak je čmelák legrační. A pak utíkaly do sámošky koupit si třeba lízátko za pár kaček, nebo se klidně nacpat čokoládou, až budou mít upatlané prsty, bradu a třeba ubrus…! Kdyby si na tohle všechno vzpomněly, a hlavně na ten fantastický pocit svobody, radosti a celistvosti, pak by klidně zahodily přemoudřelé úvahy výživových poradců, vyházely by z ledničky umělohmotné potraviny, vypnuly nemocné reklamy a začaly zase normálně a po svém – ŽÍT.
P.S.: Krátce poté, co jsem tento blog v konceptu napsala, objevila jsem rozhovor, který vyznívá podobně, jako by snad měl vyznít i tento blog: totiž, že situace v naší společnosti je pro ženu již opravdu vážná.
Odkaz připojuji:
Gabriela Janská
Vláda ČR umožňuje šíření infekční nemoci. Aby proti ní mohla očkovat
Z oficiálních zpráv posledních dnů vyplývá, že ačkoliv vláda ČR chápe, že virus přenáší očkovaní i neočkovaní lidé, vydává opatření omezující šíření viru pouze neočkovanými
Gabriela Janská
Boj české vlády s epidemií aneb orgie absurdity
Žijeme ve 21. století, v době relativně vyspělé lékařské vědy. O to obtížnější musí být její výsledky ignorovat - jak to předvádí česká vláda. A v Evropě není výjimkou.
Gabriela Janská
Roman Prymula přistižen? Při čem?
Měli jsme ministra zdravotnictví, který svou odborností plně odpovídal tomu, co právě potřebujeme. Troufám si říct, že "uměl". Dokázal vzbudit respekt, úctu... a pochopitelně tím větší nenávist.
Gabriela Janská
Postřehy koronavirové - svoboda
Pojem "svoboda" se v souvislosti s koronavirovými opatřeními vyskytoval opravdu často. Myslím, že hlavně mladí lidé se cítili nařízením svázáni a ohroženi. Možná proto, že skutečný boj o skutečnou svobodu nikdy nezažili.
Gabriela Janská
Na václavským Václaváku
Chvilku jsem se podívala na přímý přenos oslav 30. výročí našeho sametového vítězství. Jsem fakt spokojená.
Gabriela Janská
Několik poznámek k osobě pana Tomáše Halíka a - žel - k náboženské nadřazenosti
Rozhovor pana Tomáše Halíka s panem Michaelem Žantovským, na který odkazuji v blogu, mě přiměl alespoň krátce reagovat. A doufám, že rozhodně ne ve zlém...
Gabriela Janská
Prof. Petr Osolsobě odstoupil z Umělecké rady divadelní fakulty JAMU. Kvůli "inscenaci".
Prof. PhDr. Petr Osolsobě, Ph.D. odstoupil z Umělecké rady kvůli uvedení perverzní "inscenace" v Brně. Tato zpráva mnoha zpravodajským portálům jaksi - pochopitelně náhodou! - unikla. Ačkoliv řadu věcí vysvětluje.
Gabriela Janská
Už zase pozor na jazyk - a na náboženské vyznání?
Po uvedení hry Naše násilí a vaše násilí (26.5. v Brně) cítím varování. Stát nezabránil uvedení muslimské provokace na českou scénu.
Gabriela Janská
Naše násilí a vaše násilí - ještě pár slov k inscenaci v Brně
Dovolím si snad jen několik poznámek k uvedení hry Olivera Frljiče na scéně Národního divadla v Brně, které je plánováno na druhou polovinu května.
Gabriela Janská
Poslední dny. A Ježíš
Viděla jsem v obchodě za výlohou knihu s názvem Poslední dny. A začala jsem si pro sebe vyprávět vlastní příběhy... Aniž bych věděla, o čem ta kniha vlastně je. To se mně stává.
Gabriela Janská
Ježíš a divadelní inscenace v Brně
Divadelní hra v brněnském divadle, v níž Ježíš znásilní muslimskou ženu, má být na scénu uvedena v květnu. Co k tomu dodat. Ježíš nikdy nespáchal násilí na ženě. Ježíš nikdy nespáchal násilí na nikom.
Gabriela Janská
Jazyk český
Už řadu let inklinuji k básním. Tu a tam si nějakou přečtu. Tu a tam zkusím nějakou napsat.
Gabriela Janská
Narodil se Ježíš zvaný Kristus. V Betlémě
Ne, neříkej nic. Nepředstavuj si církve. Nechystej se rovnou odmítnout. Raději si představ tu noc... Narodil se člověk, který způsobil chybu v Matrixu.
Gabriela Janská
Lekce, kterou mně udělil - motýl!!!
Koukám... Kocour na dvoře něco má. Číhá na to. Jdu se tam radši podívat, protože už ho znám: jeho hrátky se zvířátky bývají kruté. Minule trhal sarančeti nožičky.
Gabriela Janská
Myslím na Něho
Někdo mně dnes říkal, že kdyby Ježíš věděl, jak hloupě a čím dál mizernějí se lidé budou chovat, asi by se na ten svůj boj vykašlal...
Gabriela Janská
Konec? Světa?
No, možná ano. Konec se blíží zcela jistě pro každého z nás - když ne obecný, pak individuální určitě.
Gabriela Janská
Hezké chvilky. Noční blog malířův.
Jsou i hezké chvilky. Mimo informační chaos, který už je nějakou dobu příšerný. Bloky informací, blogy taky. Jakoby život záležel na tom, kolik informací nashromáždíme...
Gabriela Janská
Nadčasová noc
Je jasná, krásná jarní noc. Čtvrtek velikonoční. Takže noc, kdy se odehrála - Getsemane. Zrada. Mohl utéct - neudělal to. Pane Bože, kdo dneska takto přemýšlí?
Gabriela Janská
Jiří Kajínek
Koukám do novin. V pondělí se má rozhodnout o znovuobnovení procesu. Jestli obnovit, a nebo ne...
Gabriela Janská
Láska. Ta nebezpečná věc
Nedokážu ji definovat. Pouze tuším, velmi mlhavě. Ale jedno vím: ona je tím, po čem toužím nejvíc. Nejvíc ve svém životě. A jestli je můj život něčím bohatý - pak právě tím...
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 22
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4511x
Mám ráda přemýšlení o Bohu.