Nadčasová noc

Je jasná, krásná jarní noc. Čtvrtek velikonoční. Takže noc, kdy se odehrála - Getsemane. Zrada. Mohl utéct - neudělal to. Pane Bože, kdo dneska takto přemýšlí?

       Ráda se na to téma soustředím...

       Každý z nás je sám, ale on byl sám dvakrát. Úplně. Nikdo to asi nechápal, co že chce udělat. A je to šílené i z dnešního pohledu. Vlastně - z dnešního je to šílené ještě víc.

       Koukám se z okna do noci.

       Víte, je mně fuk nějaké spasení, nebo ty různé zisky, které by mohly nastat v případě, že nemluvil lži. Ano, to mě fakt netrápí. Zajímá mě jen on a zajímá mě to myšlení. Ten okamžik, kdy se vlastně rozhodl, že zůstane. Že neuteče, že počká na katy. Protože něco věděl, co my jen tušíme.

       Upínám se k tomu bodu v jeho vědomí. Něco věděl; něco, k čemu se nedobral ani Einstein a další pánové. A něco dal. Nádherným způsobem. A já se skláním... Byl nejkrásnější z lidí, které znám. O tom nepochybuji. Moc bych ho chtěla vidět.

       Moc.

       Dívat se na něho. Nic víc. Pane Bože - nic; nic víc!!!

       Dělí nás víc jak dva tisíce let a vzdálenost prostorem. 

       Jestli já na něho mohu myslet dnes... co když on myslel na mě...? A pokud "vyzávorkujeme" čas, pak mám tu naději...

       A to je v podstatě vše, co doopravdy mám.