JIP

Tohle je báseň, kterou jsem před lety napsala o svém pobytu na JIPu. Všechno tam bylo v zeleném odstínu; a já jsem nemohla vyloučit, že právě tohle je moje konečná. Problém byl - kromě jiného - v tom, že to přišlo příliš brzy...    

Znala jsem jen práci a kariéru, i když jsem byla už tehdy věřící. Můj vztah s Ním ale nebyl vnitřně žitý; znáte to, není přece čas... A na JIPu mně to došlo: jestli na něco člověk mít čas musí, je to - vlastní Nitro. Můj pocit byl pocitem zmaru...

JIP

Mt 5,26

("Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře")

I

V zelené houpačce 

na vlnách myšlenek

co bylo nutné

a co jenom navenek

proč tady ležím

a jak z toho přísvitu 

ven

Čas jako monolit

Kdy budu zase žít

den?

II

Zelené houpání

v hodinách váhání

je koncem spěchání

Jsem v nitru katakomb

kde nikdo nezmění

skutečnost

ve snění

Přišel čas placení

a nevím jestli mám

na cestu ven

III

V zeleném bdění uprostřed dne

a možná noci

mám výhled do podzemí

Jsem v zóně placení

Jsem v zóně bez pomoci

IV

V zelené díře s lampami pod stropem

tichounce ležím

a nevím

zda přijde

den

Proč zrovna tady se bude platit

Úroky horentní

a dluh musím vrátit

V

V zeleném příšeří

kde se čas neměří

prostorem plují otázky

Co bylo pro mě

a co bylo pro Tebe

Co bylo nutné

a co bylo bez lásky

Došla mně hotovost

dál platím bolestí

Kéž by to stačilo

Kéž by to bylo dost

VI

V zelené kleci s mřížemi z bolesti

nevěřím ve štěstí

a ani v neštěstí

Jen v cestu za Tebou 

prostorem v čase

co po ní toužím jít

znovu 

a zase

Skalpelem vedená na těle 

znamená

Pro Tebe má smysl

zemřít

i žít